Slunce zapadalo nad Madridem a malovalo oblohu intenzivní oranzovou barvou, která se odrázela od oken mrakodrapů, jako by celé město hořelo. V malém, zaneřáděném bytě v srdci Lavapiés seděl Daniel Sánchez před změtí kabelů a blikajících obrazovek a krví podlité oči upřené na nekonečné řádky kódu. Neustálé hučení počítačových fanousků bylo jako zkreslená ukolébavka, jediný zvuk v prostoru, který voněl zatuchlou kávou a vyschlými sny. Daniel se svými rozcuchanými černými vlasy a několikadenním strnistěm vypadal spís jako trosečník nez skvělý programátor, kterým kdysi byl. "Musí existovat nějaký způsob," zamumlal si pro sebe a jeho prsty létaly po klávesnici se zběsilou naléhavostí. "Cesta z této díry." Jeho pohled na okamzik sklouzl k hromadě neotevřených dopisů v rohu jeho stolu. Směnky, oznámení o vystěhování, výhrůzky věřitelů. Kazdá obálka byla ostrou připomínkou toho, jak se dostal do tohoto bodu. Daniel zavřel oči a dopřál si chvíli slabosti. Vzpomněl si na vzrusení, adrenalin z těch ne tak dávných dnů, kdy se svět kryptoměn zdál jako země zaslíbená. Investoval vsechno: své úspory, půjčky, dokonce i peníze půjčené od přátel a rodiny. A pak, mrknutím oka, vsechno zmizelo.